Blog o postavě ve hře Lady Popular - Módní Aréna

Královna noci

10. září 2017 v 20:46 | Sigyn |  Femmes Fatale
Přátelé! Vážení a milí Přátelé! (Řekni jim drazí, taťko, za to nic nedáš)
Drazí!
Možná tomu nebudete věřit, ale je to tak. Mám pro vás konečně další článek. A pochopitelně fotku našich baletek :D
Buďto mě políbila múza, nebo mě chytil fantas, myslelte si o tom co chcete, ale pohádka je zkrátka tady.

P.S.: Pohádka je dlouhá, sice jsem ji dala Bettce zredigovat, ale stejně se v ní může sem tam vyskytovat chybička. Prosím, omluvte je, nejsem žádná spisovatelka. A zároveň prosím, napište mi je do komentáře, nebo třeba do zprávy ve hře. :) Opravím je.


Za devatero horami, devatero řekami a devatero atomovými elektrárnami v zemi Erimul žili byli král Neodred a Královna Altonie. Panovník a jeho choť byli lidé moudří a vzdělaní, leč velmi nešťastní, protože zatím nepřivedli na svět potomka a následníka trůnu. Až jedné vlahé noci na konci léta jim babka kořenářka dobře poradila a netrvalo dlouho a královna byla konečně v radostném očekávání.
Oba manželé se na děťátko velice těšili a celé dlouhé hodiny věnovali přípravám na jeho příchod. A na jaře příštího roku nastal konečně ten dlouho očekávaný den. Tři slavní ranhojiči z východu, čtyři moudré a zkušené porodní báby a sedm léčitelek z domu uzdravení se sešlo u královnina lůžka, když přišla její hodinka. Ale co to všechno bylo platné, když nikdo z nich netušil, že za nádhernou zdravou holčičkou se dere na svět ještě jedna - její stejně krásné a zdravé dvojče. Příliš pozdě si slovutní porodníci uvědomili, z čeho pramení ukrutné bolesti jejího veličenstva. Bohužel stihli zachránit už pouze dítě.
A tak ubohý král Neodred zůstal sám na výchovu svých půvabných dcer Bohdany a Jeleny. A že je obě nesmírně miloval, protože v nich jejich matku viděl, byla to výchova snad až příliš laskavá.
Princezny rostly jako z vody a byly stále velmi krásné. A také velmi chytré. Leč zlobivé byly jako deset čertů. Co ty se navyváděly! A všechno spolu, jedna bez druhé by ani rány nedaly. Co Bohdanka vymyslela, hned se Jelenka jala zrealizovat. Co zase Jelence se vykutálelo z hlavinky, Bohdanka spěchala okamžitě vyzkoušet. Marně je učitelé kárali, marně je učili dobrým mravům a jemnému chování. Stačilo, aby si tatínkovi postěžovaly, naoko se rozplakaly a král Neodred neodolal jejich rozkošným tvářičkám a vše rázem odpustil.
Jako tenkrát, když nasypaly vrchní dvorní dámě do postele vědro slizkých žab. Nebo tehdy, když rozbily málem polovinu nádobí v hradní kuchyni, když si hrály s míčem. Lumpáren se zkrátka natropily, že to svět neviděl.
A starý král měl s děvčátky skutečně svatou trpělivost. Opravdu velikou trpělivost. Až do onoho osudného čtvrtka, kdy náš příběh teprve pořádně začíná. Tak se hezky posaďte a shlédněte příběh o velké lásce i veliké nenávisti.
To byl tehdy takový nevlídný čas, venku bouřky střídaly vytrvalé lijáky a krupobití, bláta bylo na cestách i jinde tolik, že se člověk jen těžko dostal suchou nohou kamkoliv dál, než za humna. Zkrátka podzim, jako vystřižený z obrázkového hororu. Bohdanka a Jelenka byly zavřené doma na zámku a byly nesnesitelnější, než jindy. Vymýšlely jednu neplechu větší, než druhou. S tou poslední to ale poněkud přehnaly.
Král Neodred byl nejen milovníkem svých nezbedných ratolestí, ale také dobrého jídla, krásných obrazů, ale především své sbírky hudebních nástrojů. Není tedy divu, že se rozlítil, když princezny uhasily v kuchyni ohniště kbelíkem vody, takže trvalo půl hodiny ho znovu roztopit a oběd se zpozdil. Není divu, že se opravdu rozhněval, když ty dvě lumpačky shodily se stěny nad krbem v králově pracovně obraz jeho milované zesnulé ženy. Ovšem když Bohdanka s Jelenkou začaly provozovat koncert na violu od mistra Mufináriho a povedlo se jim přetrhnout dvě struny, zlomit smyčec a poškrábat dřevo tak, že už by je ani sám mistr nedal dohromady, míra královy trpělivosti definitivně přetekla.
PROKLÍNÁM VÁS, VY NEVDĚČNÉ NEVYCHOVANÉ DCERY SAMOTNÉHO ĎÁBLA! JEN SAMOU ŠKODU DĚLÁTE, NIC DOBRÉHO Z VÁS NEVZEJDE! KÉŽ BYSTE ASPOŇ NEDĚLALY VŠECHNY TY LUMPÁRNY SPOLEČNĚ! BODEJŽ BYSTE SI KAŽDÁ SAMA NAŠLA TICHOU A KLIDNOU ZÁBAVU A DALI KONEČNĚ CHVÍLI KLIDU SVÉMU OTCI I VŠEM LIDEM V NAŠEM KRÁLOVSTVÍ!
Tak přesně zněla slova strašlivé kletby, kterou toho dne král Neodred vyřkl nad svými dcerami. Kdyby jen tušil, co způsobí, jistě by si raději nechal vyříznout jazyk. Ale bohužel. Co se stalo, nedá se odestát. Král svá slova již nemůže nikdy vzít zpět. A království se musí smířit s velikou změnou.
Od toho dne, kdy Neodred proklel své dcery, nebylo už nic jako dřív. Jako mávnutím kouzelného proutku přestaly princezna Bohdana i princezna Jelena se vším svým zlobením. Seděly způsobně, jedly slušně, chovaly se vzorně, učily se všemu bez připomínek a nikomu nedělaly naschvály. Tedy téměř nikomu.
Všechna jejich vzájemná láska byla od toho dne pryč. Jak mohly, jedna druhou trápily. Nemluvily spolu, nebo zase na sebe křičely, jedna druhé nohy podrážela, druhá na první zase lživě žalovala. Snad by se byly i zahubily navzájem, kdyby nebylo mezi nimi jejich otce a všeho zámeckého služebnictva. Ó jak teď litoval královský otec svého výbuchu hněvu, jak si v duchu i nahlas často spílal. Ale platno mu to nebylo nic.
A tak léta plynula, z Bohdany a Jeleny se staly krásné a moudré ženy, zatímco král Neodred stárl, chřadl a bledl a viděl, že se blíží jeho konec a s ním též hrozivá katastrofa v podobě následnictví jedné jeho dcery. Bohužel, nikdo nevěděl které, protože nikdo nevěděl přesně, která ze sester je starší. A tak téměř na smrtelné posteli král učinil poslední a nejmoudřejší rozhodnutí svého života. Království Erimul rozdělit na dvě přesně stejné poloviny a každé ze svých dcer přidělil vládu nad jednou z nich. Nově vzniklá království Eria a Mulia pod moudrou vládou svých vzdělaných a laskavých panovnic vzkvétala a kromě toho, že mezi nimi nedocházelo k žádnému kontaktu, se vše zdálo být v naprostém pořádku. Jelena a Bohdana měly stejné přátele i obchodní partnery, a pokud se u některého z nich nepotkaly na státní návštěvě, probíhalo vše hladce. Tedy alespoň zdánlivě.
Pár let po smrti krále Neodreda byl v obou částech království klid. Byl to však onen pověstný klid před bouří. Ačkoliv se obě královny snažily držet své emoce na uzdě a jedna druhé se vyhýbaly, jejich nenávist se jako plíživý temný stín pomalu rozprostila po zemi, zavrtávala se do lidských srdcí a pomalu rozežírala obě království zevnitř.
Dnes už nikdo neví, kdo tu strašnou válku, která přišla, vlastně začal. To hodil pasáček kámen, aby usměrnil své ovce, omylem trefil psa hajného ze sousedního království, nebo se dva mládenci poprali o dívku, či snad mlynář přehradil potok a rybáři na druhé straně neměli rázem co lovit. Možná se pohádaly manželky bohatých sedláků, která má dražší sukni. Jisté je jen jedno. Konflikt se postupně nabaloval, rostl a sílil, až jednoho dne stála obě království na prahu strašlivé války, které už nešlo zabránit. Snad kdyby královny chovaly k sobě trochu úcty a lásky, nebo kdyby projevily špetičku rozumu, ale to nebylo možné. Kvůli strašné kletbě, kterou kdysi vyřkl jejich otec, nebylo myslitelné, aby královny a jejich země žily nadále v míru a pokoji. A tak válka jednoho dne vypukla a trvala strašlivých deset let.
Bylo by zdlouhavé popisovat hrůzy a utrpení vleklé a strašlivé války, která stejně nikam nevedla. Sotva se na severu fronta posunula o pár kilometrů k východu, na jihu se pro změnu západním směrem stáčela, když se zdálo, že by snad princezna Jelena mohla získat převahu, princezna Bohdana napnula všechny své síly a na chvíli zase okupovala bojiště více ona. Ale to jen do chvíle, než se vyčerpala a bojové linie se opět srovnaly do stavu nerozhodnosti. To, že královny byly sestry, dvojčata, situaci vůbec neusnadňovalo, ba právě naopak. Tak například Bohdanina letka speciálně vycvičených krkavců, kteří létali nad územím nepřítele a shazovali na strategická místa malé, leč účinné bombičky, byla smetena z oblohy Jeleniným sokolím komandem. A zrovna tak Jelenina rota krtků, kteří měli za úkol podhrabávat strategická místa nepřítele, aby se propadla ve správný okamžik do země, byla zastavena jednotkou bojových krys nadměrné velikosti a síly. Mohli bychom hodiny a hodiny vyprávět o odvážném Bratrstvu Lví tlapy, které se úspěšně promanipulovalo na Jelenino území, leč bylo zastaveno čtveřicí neohrožených hrdinů, kteří si říkali Kluci v boji. Sotva odvážní Bufus, Rafus, Hufus a Sergej zdrtili nepřítele, vydali se na jeho území, kde byli sami zastaveni samotnou královnou Jelenou, která vyjela do boje osobně, aby podpořila morálku mužstva. A nebyly by to sestry, aby se s Bohdanou nepotkaly rovnou na hranicích. A právě tehdy nastal ten okamžik, kdy se mělo rozhodnout o příštím osudu Královen i obou království. Ale to tehdy samozřejmě nikdo ještě nevěděl.
Když se potkaly sestry královny, všechno rázem ztichlo. Každý se zastavil na místě, kde právě stál a všichni hleděli jen na ně. Tak velkou sílu měla kletba seslaná na Bohdanu a Jelenu…
Královny v jeden a tentýž okamžik ladně seskočily s koní, postavily se proti sobě a jen na sebe nepřátelsky hleděly. Nebojovaly. Obě moc dobře věděly, že tento boj by nedokázala vyhrát ani jedna z nich - na to se znaly příliš dobře. Stály v rudé záři zapadajícího slunce, dívaly se jedna druhé do očí a nepohnuly se ani o milimetr. Promluvit se neodvážil nikdo, nikdo se ani nepohnul, dokud slunce nezapadlo úplně a krvavé šero se neproměnilo v ponurou temnotu. V té chvíli se obě královny otočily a odebraly se mezi své vojáky. Strnulost spadla z celého kraje a rázem v obou táborech nastalo hemžení. Boje však nikoliv. Všichni cítili, že válka se pozastavuje, než královny rozhodnou, co bude dál. Oba tábory vyslaly posly do vzdálenějších koutů bojové linie, aby se vojska stáhla, a na chvíli si odpočinula od desetiletí trvajícího napětí a střehu.

Celý týden se obě sestry zdržovaly víceméně uvnitř svých stanů. Ven posílaly střídavě jedna ke druhé své posly vždy se stejně míněnou zprávou - vzdej se! - aby se za pár okamžiků vrátily vždy s týmž výsledkem - ani omylem! Královny viděly, že jednou se sejít musí. Jednou musí stanout jedna druhé tváří v tvář a společně se domluvit, rozhodnout o budoucím osudu lidí i zemí. A ten den již nebylo možné odkládat.
Desátý den po osudném setkání a zírání na hranicích se obě královny sešly ve stanu, jehož přesným středem vedla hranice obou zemí. Uprostřed stanu byl stůl, kolem něho sedm židlí. Dvě pro královny, čtyři pro jejich rádce a sedmá pro mistra Fjodora, starého a věrného služebníka a přítele zesnulého krále Neodreda. Rokování bylo dlouhé, únavné a nikam nevedlo. Až právě mistr Fjodor, který byl vždy naprosto nestranný, pronesl rozhodující větu.
"Princezny," řekl a hlas se mu trochu chvěl: "vždy jsem vás obě velice miloval a vážil si vás. A snad jen to mi bránilo, přehnout vás obě přes koleno a donutit vás trochu se nad svým malicherným sporem zamyslet. Uvědomte si, prosím, obě dvě, že jediný, kdo tu cítí nepřátelství, jste vy dvě k sobě navzájem. Vaše země nikdy ve skutečnosti válčit nechtěly. Vaši lidé toužili žít v míru a pokoji. Jen kvůli vám dvěma jsou teď tisíce lidí součástí ohavné a vleklé války v zemi, a prosím, nazývejme Erimul jedinou zemí, v zemi, která po staletí předtím prospívala a byla vzorem ostatním královstvím. Pokud chcete spolu bojovat na život a na smrt, čiňte tak. Ale dělejte to pouze vy dvě. Vyřešte své neshody jednou provždy, ale pouze jedna s druhou. Nemusí za vás trpět tisíce nevinných!"
Byla to odvážná řeč. Nikomu jinému z celého Erimulu by taková slova neprošla. Ale stejně tak, jako si mistr Fjodor vážil královen, i ony k němu cítily nezměrnou úctu a jeho názory nebraly nikdy na lehkou váhu. I z toho je vidět, jak strašlivá byla kletba, jež na královnách spočívala, když ani moudrý rádce a přítel, nedokázal zabránit válce tenkrát před deseti lety. Bohdana s Jelenou by se beztak nejraději na místě vrhly jedna na druhou, ale bránilo jim v tom dekórum i vědomí síly té druhé. Proto bylo rozhodnuto, a není dnes už podstatné, kdo to vyřkl jako první, aby za sebe každá královna vybrala za svou zemi jednoho šampiona. Hrdinu, který vybojuje své královně slavné vítězství a korunu slavného království Erimul, která jí právem náleží, zatímco její sestra odejde v hanbě do vyhnanství. Za svou pýchu a za to, že odmítla uznat práva své starší sestry. Ovšem ptáte-li se, která královna považovala samu sebe za starší a tím pádem dědičku koruny a trůnu, pak jste naši pohádku asi pořádně nečetli. Přece obě dvě. A tak se v obou nepřátelských táborech začal hledat hrdina. Rek tak chrabrý, tak silný, tak mocný... A nebo ne?
Královské rozhodnutí bylo naprostým tajemstvím, takže se pochopitelně brzy rozneslo po celém ležení. U stanu královny Jeleny se to velmi nenápadně hemžilo těmi nejudatnějšími válečníky, kteří se snažili tvářit, jako že vůbec nestojí o to, aby právě je vybrala Její Výsost pro ten významný úkol. Nejinak tomu samozřejmě bylo u stanu královny Bohdany. Mimoto vznikala i různá víceméně zrádcovská spojenectví typu: "Ty se necháš porazit a potom si rozdělíme odměnu" A toto vše se zase zpětným tokem informací dostávalo ke královnám, které nemohly jinak, než svolat uspořádat druhou schůzku, která byla tentokrát velmi krátká a na níž se stanovilo, že boj o království bude probíhat do úplného rozhodnutí, na život a na smrt. I toto rozhodnutí bylo přísně utajené, takže se o něm všichni udatní rekové dozvěděli ještě tentýž den a okamžitě svorně zahájili taktický ústup. A právě tehdy vymyslela královna Bohdana zákeřnou lest.
Jako správná vrchní velitelka vojska znala moc dobře všechny své bojovníky. Věděla, kdo je nejudatnější, kdo nejrychlejší, kdo nejlstivější. A zrovna tak znala moc dobře slabiny svých nejlepších. Proto se rozhodla, vybrat k boji hrdinu, kterého nikdo nečekal ani v těch nejdivočejších snech. Křehkou dívku, farmářku a květinářku, která nikdy nevzala do ruky nebezpečnější nástroj, než motyku, Balri z rodu Krachků. Zdálo by se na první pohled neuvážené, nasadit proti hrdinovy se svaly z oceli, dívenku drobné postavy, ale v tom právě spočívala Bohdanina lest. Jeden každý muž z Bohdanina vojska byl ochoten zabít vlastního bratra, pokud by se postavil na opačnou stranu fronty, ale nikdo by nikdy nevztáhl ruku na ženu. A ve vojsku královny Jeleny tomu zcela jistě nebylo jinak. Vždyť obě panovnice tvořily výjimku v armádách obou zemí. Jen pro své vysoké postavení byly obě přijaty do armády a i tak je jejich muži chránili, jak jen mohli, když se královny samy zapojily do boje. Tak tedy byla vybrána hrdinka místo hrdiny. A tentokrát byla informace vskutku utajená, protože o královnině volbě věděly pouze dvě osoby - Bohdana a Balri. Křehká dívka s výběrem bez odporu souhlasila. Však ona zas tak křehká nebyla. Ohánět se zahradním nářadím, nebo mečem, v tom už takový rozdíl není.
Královna Jelena na opačné straně fronty rovněž nezahálela a tak se opět, jak už bylo v té době zvykem, oba poslové se zprávou: "Já už mám hrdinu, co máš ty, sestro? Pch!" sešli na hranici. A tak bylo tentokrát veřejně svoláno další setkání vrcholných představitelů obou zemí, i nestranného pozorovatele mistra Fjodora, na němž obě země slíbily představit své udatné válečníky. Setkání bylo stanoveno na poledne třicátého dne od té chvíle, kdy se na bojové linii poprvé po deseti letech střetly obě sestry. Na obou stranách fronty se shromáždilo tolik lidí, kolik jen omezený prostor bojiště dovoloval. Všichni byli tak napjatí, že pár minut před polednem bylo všude hrobové ticho. Nikdo si nedovolil ani zakašlat. A pak se to konečně stalo. Z vesnic poblíž se naráz ozvaly kostelní zvony ohlašující pravé poledne a v ten okamžik vyšly obě královny i s průvody svých nejvěrnějších ze stanů. Ceremoniál netrval dlouho. Nebylo třeba žádných zbytečných slov. Vše, co se dalo, již bylo vyřčeno dříve. Takže mistr Fjodor, jako obvykle postavený uprostřed bojové linie, jednou nohou na území své milované královny Jeleny, druhou v zemi své milované vládkyně Bohdany, řekl jen: "Královny Erimulu, představte své hrdiny!"
Na ta slova ustoupili všichni shromáždění stranou od vchodů do stanů a z plátěných útrob Bohdanina stanu vystoupila jako víla Balri z rodu Krachků. Schválně ji královna nechala obléct jako křehkou panenku a dlouhé vlasy jí nechala volně splývat na ramena.
V tentýž okamžik se ze stanu královny Jeleny vylouplo stvoření snad ještě křehčí. Vlasy vyčesané do drdůlku, šatičky jak pro desetileté děvčátko. Byla to Pasačka ovcí, Leughi z rodu Khraků. Opět se setry zachovaly stejně. Těžko soudit, jestli za to mohlo jejich prokletí, nebo jejich mysl dvojčat. Jisté je, že pokud bylo před vystoupení, hrdinek ze stanů tísnivé hrobové ticho, nyní se zastavil i vítr ve větvích, ptáci přestali zpívat, vše hledělo v němém úžasu na ty dvě úchvatné víly a nikdo nedokázal pochopit, co se to právě stalo. A nikdo z nich neměl tušení, co se právě v tentýž okamžik stalo o několik desítek mil jižněji, v mocné říši Hurohul.
V sousedním království se přesně v okamžik, kdy slunce dostoupalo vrcholu a pomalu se chystalo na druhou polovinu své dennodenní pouti, dala do pohybu obrovská temná masa lidí i zvířat. A přesně o jednu koňskou délku vpředu jela mohutná postava obklopená už na první pohled aureolou moci. Byla to Královna noci - mocná vladařka, která se nespokojila pouze s jedinou zemí k vládnutí. V Erimulu však zatím nikdo nic netušil.
Celá země, nebo vlastně nyní dvě země, se plně soustředily na jediné. Na dvě křehká stvoření, která se spolu utkají v boji na život a na smrt. A jejichž lítý boj rozhodne o osudu mnoha tisíc lidí na dlouhé roky, možná celá staletí.
Všichni v Erimulu byli z výběru soupeřů na tento boj v těžkém šoku. Samozřejmě kromě královen, které se znaly tak dobře, že je vlastně vůbec nepřekvapilo, když obě myslely stejně. Nicméně i ten největší šok jednou z každého opadne. A tak za pár chvil již nebylo okolo královských stanů tak hrobové tíživé ticho, muži se postupně začali dohadovat, co královny vedlo k takovému divnému výběru hrdinů, která z dívek asi vyhraje, a na samém okraji davu se již začínaly uzavírat sázky. Postupně opadla strnulost za všech zúčastněných, až se kolektivní uvolněnější duch přenesl i na mistra Fjodora, který byl schopen konečně opět promluvit.
Ani tentokrát se nezdržoval formalitami. Oznámil shromážděnému lidu i královnám a hrdinkám, že boj stanovuje na den, hodinu i minutu přesně za týden a odporoučel se do svého stanu, kde si řádně zavdal medoviny vyzrálé v dubovém sudu. Poslední dobou měl svých milovaných královen i celého toho nesmyslného boje tak akorát po krk a už se moc těšil, až bude mít on i celá země konečně klid. Už mu bylo jedno, kdo vyhraje nebo prohraje. Chtěl už jen jediné. Konec té nesmyslné války, která nikam nevedla.
Po stručném vystoupení mistra Fjodora se Bohdana a Jelena kvapně uchýlily do svých stanů i se svými hrdinkami a okamžitě se na obou stranách fronty rozjely přípravy k boji. Opět nastalo špehování a špiclování, za každou informaci o Balri či Leughi se na té správné straně linie platilo zlatem.
Přesně na hranici obou zemí byl postaven jakýsi ring, ve kterém se spolu bojovnice měly utkat. Nebylo to nic zvláštního. Pár dřevěných kůlů zaražených do země a lano omotané dvakrát dokola. Kruh nebyl příliš velký, v průměru měl pouhých sedm metrů. Přesto se kolem něj utvořila zvláštní atmosféra něčeho osudového. Název aréna neměla, ale mezi lidem se jí začalo říkat Bojiště a v jejich hlasech bylo znát, že to vyslovují s velkým B. Od té doby, co bylo dokončeno, se nikdo neodvážil do kruhu vstoupit. Nebylo to zakázáno, ale lidi se tomu místu prostě vyhýbali.
Týden utekl jako voda. Jsou okamžiky v lidském životě, kdy se čas nesmyslně vleče. Každá minuta je dlouhá jako hodina, hodina trvá jako týden a jeden jediný den se nám může jevit jako celý rok. Tento týden k takovým ale nepatřil. Uplynul tedy a nastalo ráno toho dne, kdy měly proti sobě stanout na život a na smrt hrdinky království Eria a Mulia. Osud obou zemí se měl rozhodnout každým okamžikem. Leughi, ani Balri už necvičily. Už nikdo nesháněl na poslední chvíli informace o bojové technice protistrany. Hrdinky byly v královských stanech a v poklidu užívaly péče, které se často nedostávalo ani samotným královnám. Jejich úkolem už nebylo naučit se šermovat, ohánět se sekerou, rdousit holýma rukama. Nyní měly už jen dvě povinnosti. Pořádně se před bojem posilnit a následně v kruté řeži získat smrt nebo slávu. Když slunce vystouplo vysoko nad obzor a do poledne zbývalo již jen pár minut, shromáždil se okolo Bojiště početný dav. A za pět minut dvanáct ze stanů vyšly ty, které byly tak netrpělivě očekávány. Leughi z rodu Khraků v zářivé zbroji, následována majestátem své panovnice, a na druhé straně pochopitelně Balri z rodu Krachků v brnění neméně působivém, se svou královnou v těsném závěsu. Dav okamžitě ztichl. Obě dívky došly k ringu a bez zastávky pokračovaly dovnitř, zatímco královny zastavily před Bojištěm, každá na své straně, a zuřivě se měřily pohledy. Dav se napjal k prasknutí. Pastýřka i květinářka se jedna druhé uklonily, jak bývá zvykem před osobním bojem. Dav nevydržel napětí a propukl v hlasitý řev. Nikdo si nevšiml temného stínu, který se pomalu, ale jistě šířil od jihu. Nikdo neviděl vojsko Královny noci vedené samotným jejím majestátem. A nikdo neslyšel dusot stovek nohou a kopyt. Nikdo kromě...

"TICHO!" ozval se konečně uprostřed zuřivého davu překvapivě zvučný hlas. Byl slyšet snad kilometr daleko, takovou měl sílu, a způsobil, že většina lidí umlkal okamžitě, ostatní pak během pár vteřin. Takovou autoritu dokázal do hlasu vložit jediný člověk. Kdo jiný, než mistr Fjodor.
"Zastavte to šílenství a pohleďte!" mluvil mistr dál k ochromenému shromáždění.
"Pohleďte, jaké nebezpečí se blíží z polední strany!" víc říkat nemusel. Oči přítomných, ještě před chvílí upřené na ring a nyní na mistra Fjodora se jako na povel obrátili k ohromné mase vojska Královny noci. A znovu stál všechen lid tiše a ohromeně zíral, jaká další pohroma se na ně na všechny valí. A možná by tam tak stáli až do soudného dne, kdyby z řady svých vojáků pomalu nevyjela vpřed Královna noci na svém mohutném oři.

Předjela až před královny Jelenu a Bohdanu a posměšným hlasem na ně zavolala: "Přitáhla jsem se svým vojskem pobít vaše lidi a vyplenit vaši zem, ale koukám, že jste to vy dvě zvládly i beze mě!"
Bohdana ani Jelena se nepohnuly. Ani hlásek se nevydral z jejich hrdel.
"Vidím, že tu máte napáto na nějaký zajímavý souboj, křehotinky, o co se jedná?" pokračovala Královna noci ve své provokaci.
Bohdana ani Jelena stále nic, jen obě svůj až dosud zarputilý výraz ještě zpřísnily. Jako kdyby hleděly na obzvlášť slizkého slimáka, kterého se chystají zašlápnout. Nebo, jako kdyby jedna druhé do očí pohlédly.
Královna noci, která viděla, že se nikdo nemá k odpovědi, pokračovala ve svých drzostech: "No, ať je to cokoliv, předpokládám, že jedna z vás vyhraje. S tou se potom pobiju já, když dovolíte. Nuže, pokračujte, milánkové. Nenechte se rušit, já se na okamžik vzdálím," otočila koně a beze spěchu odjížděla zpět ke svým vojákům.
"Vrátím se, až bude po boji," houkla ještě přes rameno ke shromáždění a vzápětí se už ponořila do řad svého vojska a zmizela v něm, jako v temném lese.
Hned nato se v nyní už dávno společném táboře Erimulských strhlo hotové boží dopuštění. Každý, kdo měl ruce nohy, sháněl výstroj, výzbroj, nadřízeného důstojníka, nebo svou vlastní důstojnost. Byl z toho pochopitelně obrovský zmatek. Všichni pobíhali, křičeli, padali jeden přes druhého, motali se pod nohy koním i sobě navzájem. Jen mistr Fjodor a nejvyšší velení si zachovalo chladnou hlavu. Nějak se jim znovu povedlo dostat obě znesvářené sestry do jednoho stanu a zavřít se s nimi k válečné poradě. Leughi a Balri nevědouce co by měly udělat, posadily se každá na svou stranu ringu a meditovaly. Čekal je boj, to bylo jisté, a bylo docela jedno, jestli jedné proti druhé, nebo bok po boku proti vojákům Královny noci.
Ve stanu se ujal slova opět moudrý mistr Fjodor.
"Jistě je vám všem jasné, co teď musíme udělat," začal a významně přejížděl pohledem z jedné sestry na druhou. Všichni královští rádci a důstojníci mlčky upírali pohledy do země. Věděli, co by bylo nejlepší, ale také dobře věděli, že je to nemyslitelné. Jedině snad taková autorita, jako mistr... Ale ne, na takové štěstí se neodvážili ani pomyslet.
"Bohdano, Jeleno?" oslovil mistr své bývalé žačky jako by stále byly malými holčičkami, které neznají odpověď na jeho otázku. Nepromluvila ani jedna.
"Je třeba se nepříteli postavit společně, milé královny!" pokračoval mistr čím dál rozčileněji: "Jedině spolu máte sílu Královnu noci porazit!"
Najednou promluvily obě: "Nikdy!"
"Ano, to by vám šlo! Nechcete mít jedna s druhou nic společného, ale přitom se na sebe podívejte!"
"No podívejte se na sebe!" křikl na královny jejich bývalý učitel a rádce a dívky, ve kterých přese všechno zbývalo ještě trochu z malých děvčátek, která svého učitele milovala a poslouchala na slovo, navzájem na sebe téměř plaše pohlédly.
"Vždyť jste obě úplně stejné," pokračoval mistr ve svém kázání: "Nejen, že vypadáte stejně, češete se stejně, oblékáte se stejně, vy MYSLÍTE stejně! Jezdíte ve stejnou chvíli na ta samá místa, používáte stejnou vojenskou taktiku, vymýšlíte stejné plány a fígle. Dokonce i hrdinky jste vybraly stejné téměř na vlas. Ve všem se vždy shodnete, dokonce i v té mocné nenávisti jedné ke druhé! Pokud se nechcete mít rády, nemějte, ale uznejte aspoň, že spolu máte šanci nepřítele porazit. Zapomeňte na jakékoliv city. Bojujte bok po boku proti Královně noci!"
Mistr Fjodor si po svém plamenném projevu otřel čelo zbrocené potem a s nepatrnou nadějí v hlase se zeptal: "Bylo by to pro jednou možné, mé královny?"
"Nikdy" odpověděly znovu obě, aniž se nad odpovědí na sebenepatrnější okamžik vůbec zamyslely.
Mistr se ale nevzdával. Věděl, že jeho bývalé žačky jsou svéhlavé, ale inteligentní. Věděl, že na ně musí pomalu. Znovu tedy začal mluvit. Už ne s oním ohnivým žárem, jako prve. Teď se jeho slova nesla stanem spíše jako modlitba. A mluvil dlouze a rozumně. O Erimulu, jeho historii i současnosti, o jejich otci i matce, i o vzdálenějších a slavnějších předcích, o lásce i pokoře, o zlobě a žalu. Mluvil a mluvil. A mluvil. Nechme ho mluvit a pojďme se podívat, co mezitím dělá nepřítel.
Kdysi dávno, když samotný Erimul teprve vznikal, vládla v sousední zemi na jih od něho královna, jejíž jméno je dnes již zapomenuto. Lid jí říkal Moudrá, netřeba snad vysvětlovat proč. Královna vládla své říši pevnou, ale zároveň laskavou a hlavně spravedlivou rukou, poddaní ji milovali a země vzkvétala. Bohužel, není na světě štěstí bez smůly, láska bez nenávisti, radost bez žalu. Do královny se zamilovali dva mladí muži. Dvojčata. A královna milovala je, oba dva. Bohužel, vzít si mohla pouze jednoho. A protože si oba muži byli k nerozeznání podobní, i povahu měli stejnou, bylo to rozhodování vskutku obtížné. Takřka nemožné. Moudrá královna stále oddalovala své rozhodnutí, kterému z bratrů dá přednost, ale mládenci na ni naléhali a ona už to jednoho dne zkrátka nedokázala dál snést. Nevěděla však, kterého si má vybrat, proto v mladické nerozvážnosti podala bratrům meče, ať o její ruku bojují. A mladíci poslechli.
Byl to krutý souboj. Co naplat, bratři nebratři, pokud jde o ženu, muži se snadno nechají unést. A tak bojovali a bojovali, meče o sebe řinčely, pot se na jejich tělech mísil s krví ze všech drobných oděrek a škrábanců, ale ani jeden z bratrů neměl jasnou převahu. Když tu náhle, byla to náhoda, nebo osud, jeden zakopl o kořen a upadl. Druhý bratr se na něho okamžitě vrhl a v zápalu boje své dvojče zabil. Vzápětí si uvědomil, co udělal, a se zděšením v očích namířil meč, proti sobě a proklál jím také sám sebe. Královna stála opodál, ochromená hrůzou, nebyla sto se pohnout, a tak objevili hrůznou scénu až za hodnou chvíli lidé z vesnice. Když se potom matka dvojčat dozvěděla, co se stalo, její žal neznal hranic. Nejprve plakala, potom běsnila, potom zase plakala, a nakonec proklela královnu, která její žal způsobila.
ŹE Z LÁSKY K NÍ MÍ CHLAPCI BOJOVALI, ŽE SE Z BRATRŮ, DVOJČAT, KTEŘÍ BEZ SEBE DŘÍV NEDALI RÁNU, KVŮLI HLOUPÉ LÁSCE STALI ZAPŘÍSÁHLÍ NEPŘÁTELÉ, BUDIŽ PROKLETA TA, KTERÁ TOLIK BOLESTI ZPŮSOBILA. AŤ LÁSKU SAMA NEPOZNÁ, DOKUD JINÁ NA SMRT BOJUJÍCÍ DVOJČATA DOHROMADY OPĚT NEDÁ, JEJICH LÁSKU JIM NEVRÁTÍ A SMRT NEODVRÁTÍ.
A právě na tuto kletbu myslela Královna noci, když se vrátila mezi své vojáky po tom provokativním výjezdu před své nepřátele.
Balri a Leughi mezitím domeditovaly a nyní si jedna druhou zvědavě prohlížely. Odhadovaly navzájem svoje silné stránky i slabiny. A byla to Balri, která promluvila jako první.
"Jak se vlastně jmenuješ?"
"Proč tě to zajímá?" odpověděla Leughi neochotně: "Nejdřív mi řekni své jméno".
"Já jsem Balri. A chci vědět, čí jméno si vysázím z květů na zahradu, na paměť svého velkého vítězství".
"Jmenuju se Leughi a zaručuju ti, že mé jméno si na zahradě nevysázíš. To spíš já si to tvé vyryju jako ozdobu do své pastýřské hole!"
Chvíli byly obě dívky zticha, protože ani jedna nevěděla, co by vlastně měla říct té, se kterou se chystá bojovat na život a na smrt pro čest a slávu nikoliv svou vlastní. Nicméně i ty nejpevnější ledy se časem prolomí.
"Proč vybrala královna zrovna tebe?" zeptala se Leughi své sokyně lhostejným tónem.
"Nevím, proč ta tvoje tebe?" zareagovala Balri stejně, jako by na slovech stejně nezáleželo.
"Vlastně taky nevím. Možná čekala, že ta tvá vybere udatného válečníka, kterému se bude příčit ubližovat ženě".
"Možná," odpověděla Balri: "možná, že ta moje měla stejný důvod. A přitom je to stejně nesmysl," unaveně se usmála.
"Myslíš ten boj, nebo celá tahle válka?"
"Myslím oboje. Ať už se teď královny rozhodnou jakkoliv, ať budeme nucené jedna druhou zabít, nebo ne, stejně nás všechny smete ta temná vlna z jihu. Naše vojska jsou vyčerpaná deseti lety bratrovražedných bojů a na tohle prostě už nemáme," uzavřela filosoficky Balri a obě dívky se opět na nějakou dobu odmlčely. Nebylo co dodávat. Obě si myslely totéž.
"Nikdy!" vykřikly obě královny najednou, jako už tolikrát dnešního dne i za celý život. Vyšly ze stanu, vznešené a majestátní, celé shromáždění rázem zmlklo a zadívalo se na své vladařky. I když nikdo venku neslyšel, co se uvnitř dělo, bylo to ihned každému jasné z jejich sveřepých výrazů. Všichni se v tu ránu otočili k ringu, aby nepřišly ani o vteřinku nadcházejícího boje. I Leughi a Balri si přestaly povídat o ničem a otočily se ke svým vládkyním a velitelkám. Královny i s průvodem rádců došly k ringu a obě ve stejnou dobu zvedly ruku na znamení mistru Fjodorovi, aby zahájil souboj. Mistr zvedl do výše krajkový kapesník a na okamžik zaváhal. Konečně rozevřel prsty a bílý obláček se začal pomalu snášet k zemi. Každému bylo jasné, co to znamená. Až se kapesníček dotkne země... Ty dvě či tři vteřiny se všem zdály jako celá věčnost. I Královna noci, která celou scénu pozorovala dalekohledem, zadržela na tu chvíli dech. A kapesník dopadl.
Kapesník dopadl a Leughi a Balri se s meči napřaženými otočily směrem k sobě. Dav nedýchal, bylo ticho jako v hrobě. A pak se to stalo. Jako by se předem domluvily, obě šampionky najednou své meče spustily k zemi a otočily se ke svým vládkyním.
"Nebudeme bojovat," oznámily suše. V davu by se v té chvíli krve nedořezal.
"Ne proti sobě!"
"Jedině bok po boku!"
"Proti společnému nepříteli, který se blíží!"
Dav se rozeřval nadšením. Marně se jej královny pokoušely překřičet svým: "Bojuj! Sakra bojuj!" Vše marno. Leughi i Balri se v čele teď už jednotného vojska řítili plání proti oddílům Královny noci. Bohdanu a Jelenu nechali za sebou. Královny nejprve křičeli na své vojáky, potom na sebe, nakonec se do sebe pustily a nemajíce zbraní, mlátily se pěstmi jako poslední podomci v nejhorších putykách.
Erimulské vojsko se blížilo k hurohulskému, bylo již na dostřel šípů, když se běžící dav najednou zastavil. Nejprve přední linie, která jako první uviděla podivnou bílou záři šířící se ze středu nepřátelských hord. Zadní řady, nevidící dopředu, setrvačností ještě chvíli běželi, takže se na několika místech utvořila pěkná skrumáž, zadní, rozběhnutí se tlačili na ty před sebou, padali přes sebe, zakopávali jedni o druhé, ale přece jen po chvíli se dav uklidnil a všichni zírali před sebe na Královnu noci, která se jim před očima jako zázrakem proměnila.
Její temný háv se změnil v jasně bílé roucho, vlasy i pleť zesvětlaly, pohled temných očí se změnil na laskavý a vlídný, ale to nebylo vše, královna skutečně zářila podivným, snad kouzelným světlem. A opět všechno ztichlo, opět se všechny pohledy upíraly do jediného bodu, jako už tolikrát dnešního dne.
"PROKLETÍ JE ZLOMENO!" ozval se náhle zvučný hlas a prolomil nábožné ticho. Někteří lidé si začali šeptat, jiní se ohlíželi, kdo to mluví.
"Prokletí je zlomeno," opakoval mistr Fjodor. Kdo jiný, než vzdělaný učitel, dějepisec, mohl jako první pochopit. A tehdy i všichni ostatní pochopili. Pověst o Moudré královně, která se stala Královnou noci a zachránit ji mohla pouze dvojčata.
"Prokletí je zlomeno!" Vítejte zpět, Moudrá královno!" řekl potřetí a naposled mistr a hluboce se uklonil. Pak, jako by si uvědomil, že něco není, jak má, se otočil směrem na Bohdanu a Jelenu, které jediné nebyly strženy davem a stále ještě spolu bojovaly na život a na smrt.
"Ale jak je to možné, paní?" otočil se zpět na Královnu noci, tedy vlastně pardon, na Moudrou.
"To díky vám dvěma, Leughi z rodu Khraků a Balri z rodu Krachků," usmála se Moudrá na šampionky. A protože viděla, že nechápou, dodala: "Ach ano, měla jsem usmířit dvojčata, mé milé dcery Kráků," usmála se ještě víc.
"Ale my," začala Balri a Leughi dodala: "se vidíme poprvé v životě," a znovu Balri: "Jak bychom mohly být dvojčata?"
"Opravdu nevíte, mí drazí sirotci? Nevíte, že než vám rodiče tragicky zemřeli a vy jste byly dány na vychování příbuzným, byly jste DVOJČATA?"
A teď uděláme velký skok a přesuneme se o celý rok. Co dál ještě dodat? Kletba je zlomená, Erimulu ani Hurohulu nehrozí velká vyhlazovací válka, všechen lid šťastně žije a pracuje pod laskavou vládou Moudré královny, Balri a Leughi, národní hrdinky odmítly pocty a bezstarostný život a spolu si zařídily velikou farmu. Všechno je, jak má být. Tedy opravdu všechno? Co se vlastně stalo s Jelenou a Bohdanou?

Nedokázali je od sebe odtrhnout. Bojovaly a bojovaly, až nakonec obě vysílením padly. Odnesli je do paláce, vyléčily a potom se Moudrá královna dopustila poslední krutosti ve svém životě. Řetězem dlouhým tři sta tři a třicet centimetrů připoutala obě sestry k sobě. Doživotně. Pak je ze zámku vyhnala za mocné podpory veškerého lidu. Nikdo nestál o rozhádané královny, o další válku. A tak milé sestry chodí spolu světem. Každý, koho požádají, jim musí poskytnout jídlo, či přístřeší, nikdo jim nesmí ublížit! Ale nikdo je nesmí oddělit jednu od druhé. Budou spolu navěky, snad se jednou usmíří.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sharllotte sharllotte | 10. září 2017 v 21:21 | Reagovat

jééé :)) opravdu moc krásný příběh

2 Sigyn Sigyn | 11. září 2017 v 7:21 | Reagovat

Děkuju. Jsem ráda, že mám první čtenářku :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama